Občas si říkáte, že jste k ničemu, nic vám nejde, nic se vám nedaří. Nechce se vám ani vylézt z postele, natož něco nového začínat? Péče o děti a rodinu je náročná a ty si připadáš jako pod lavinou povinností, které nemají konce? Partner přijde a zeptá se: “Co jsi celý den dělala?“ A vy se ani pořádně nestihnete zeptat, co dělal on, protože ho zavalíte, tím co jste dělala. To funguje i naopak. Muži sice tolik neventilují, pocity, ale když toho mají hodně, tak také dokáží zahltit své okolí.  

Většinou potom hledáme své vlastní selhání. Ale je to skutečně selhání? Co když nás vedli k tomu být na sebe neustále tvrdí a chtít po sobě víc, než jsme schopni zvládnout?   

Všichni si vzpomínáme na naše maminky, když před Vánocemi dělaly velký úklid. Vše muselo být vyklizené, utřené, dokonalé a máma byla na prášky. Nervózní z toho, že by mohla selhat a něco by nebylo tak jak jí předepsala společnost. Jednou si moje máma takto před Vánocemi zlomila nohu. Já s atopickým ekzémem nemohla dělat všechny ty věci, kde se umývalo, utíral prach apod. Tehdy se v mámě něco změnilo. Došlo jí, že byla uhoněná zbytečně. Stejně to za pár dní nikdo neuvidí. Tehdy jsme měli jedny z nejpohodovějších Vánoc. Jediný, kdo ji reálně kritizoval, byla ona sama. Zraňovala sama sebe a my to jako děti viděly několikrát do roka. Od té doby si máma vybírá, čím zabije svůj čas a energii. Naučila se, že záleží jen na ní, zda to dovolí. A v té době, o bylo celkem pokrokové myšlení.

Přenesla jsem si do dospělosti její původní model a dlouho mi trvalo se toho zbavit. Srovnávala jsem se a  neustále se kritizovala. Nadávala jsem si a shazovala sama sebe za svou "neschopnost". Přeučit se tento vzorec chování není vůbec jednoduché, ale lze to.  Pokud cítíte, že to máte stejně, tak vítejte u nás. V sérii článků se dozvíte jak s tím pracovat, co sledovat a čemu se vyhnout.