...
Poznáte rozdíl mezi těmito otázkami? Nevidíte žádný? Přesto tam je a je obrovský. Myslíte si, že víte co chcete? Že v tom máte skutečně jasno? Pojďme se na to podívat trochu blíže. Třeba zjistíte, že si odpovídáte na špatnou otázku.
Občas si říkáš, že jsi k ničemu, nic ti nejde, nic se ti nedaří. Nechce se ti ani vylézt z postele, natož něco nového začínat? Péče o děti a rodinu je náročná a ty si připadáš jako pod lavinou povinností, které nemají konce? Partner přijde a zeptá se: “Co jsi celý den dělala?“
Když jsem byla dítě, byla sobota dnem úklidu v mnoha rodinách. Vše se uklízelo, utíralo, umývalo, pralo a žehlilo. Vše muselo být jako ze škatulky, přestože se uklízelo průběžně celý týden. Pro nás jako děti to byl nutný opruz, kdy jsme museli mnohdy předpokládat, co je nutné udělat. Protože, to přece vidíme.
Všichni moc dobře víme, že normální lidé mají své odlišnosti. Jsou jedineční a výjimeční. Proč by to mělo být jiné i lidí s autismem nebo mentálním deficitem? I tito lidé jsou jedineční a výjimeční. O dětech to platí úplně stejně. Házet všechny do jednoho pytle, pod diagnózu, s předpokladem 100% shody bez předpokladu osobnosti a odlišnosti, je velmi omezený pohled.