Léto často znamená splnit všechno – pro děti, rodinu, domácnost. Ale co když to opravdové léto začíná, když se na chvíli zastavíte vy?
Tento rok jsem pro vás připravila program Letní sebepéče s Míšou – osm jemných setkání (online i živě v Neratovicích), která vás provedou tématy, jako je vztah k vlastnímu tělu, hranice, sebehodnota a laskavost (za 300 Kč za díl, možnost zapojit se i jednotlivě).
Kdy jste se naposledy zhluboka nadechla – jen tak? Ne potají mezi domácím úkolem a vařením. Ale doopravdy. Celým tělem. Kdy jste měla prostor sama pro sebe bez pocitu viny?
👉 „Možná Vám nikdo neřekl, že i máma má právo být unavená.“
A už vůbec, že má právo si sednout. Dechem. Myšlenkou. Vědomím, že je v pořádku potřebovat oporu.
Tento text je vlastně hezká reflexe uplynulých měsíců. Když ho čtu, vidím tu dlouhou cestu. Psaní pro mě vždy bylo terapií. Pořád to tam vidím. Často jsem díky tomu přišla na některé věci i nechtěně. Zpracovala jsem si tím mnohé. Miluji Journal terapii a práci s ní. Už v roce 2019 jsem o psaní jako formě terapie mluvila v rozhovoru pro denik.cz, i když tehdy byla moje cesta ještě úplně jiná. Ale nebojte, tento článek se týká mého nového kurzu a náročné cestě k dokončení.
Odcizení mezi rodiči pečujícími o dítě se speciálními potřebami je téma, o kterém se nemluví. A přitom je až bolestně časté. Péče o dítě s diagnózou je náročná – fyzicky, psychicky, finančně, časově. Nikdo vás na to nepřipraví. Nikdo vás nevyškolí. A přesto do toho skočíte – a milujete. A dáváte. Dáváte všechno.
Ale někde mezi diagnózami, terapiemi, nákupy, učením, vařením a přežitím se začnete sobě vzdalovat. Často pomalu a tiše. Bez výbuchu. Jen jako by mezi vámi přibývalo ticho. Únava. Nevyřčené věty. Nechuť si povídat, protože „na to není čas“.