Odcizení mezi rodiči pečujícími o dítě se speciálními potřebami je téma, o kterém se nemluví. A přitom je až bolestně časté. Péče o dítě s diagnózou je náročná – fyzicky, psychicky, finančně, časově. Nikdo vás na to nepřipraví. Nikdo vás nevyškolí. A přesto do toho skočíte – a milujete. A dáváte. Dáváte všechno.
Ale někde mezi diagnózami, terapiemi, nákupy, učením, vařením a přežitím se začnete sobě vzdalovat. Často pomalu a tiše. Bez výbuchu. Jen jako by mezi vámi přibývalo ticho. Únava. Nevyřčené věty. Nechuť si povídat, protože „na to není čas“.
Kurzy, které nabízím, jsou navrženy tak, aby účastníkům skutečně pomohly porozumět tématu, získat nové dovednosti a uplatnit je v praxi. Proto u nich dbám na kvalitní vyhodnocení a splnění podmínek před udělením osvědčení o absolvování.
Občas se setkávám s tím, že si někdo kurz koupí, aniž by se do něj skutečně zapojil, a rovnou mi napíše, že chce osvědčení. Plně si uvědomuji, že si kurz zaplatili, a chápu, že pro ně může být certifikát důležitý. Ale tím, že bych ho vystavila bez absolvování kurzu, bych šla proti svým zásadám – a hlavně proti jejich vlastním zájmům.
V životě se všichni setkáváme s výzvami, které mohou otřást naší jistotou. V takových okamžicích je důležité si uvědomit, že nejsme sami. Každý z nás má kolem sebe podpůrnou síť – lidi, kteří nás podrží, když to nejvíc potřebujeme.
Když jsem začala pracovat s dětmi se speciálními potřebami, věděla jsem, že to nebude snadné. Jako koučka, lektorka a máma tří dětí se speciálními potřebami jsem si prošla zoufalstvím rodiče, který se snaží vysvětlit učitelům potřeby svého dítěte. A také bezmocí dítěte, které je často viděno jako „líné“ nebo „neposlušné“. Viděla jsem pedagogy a asistenty, kteří měli chuť pomoci, ale chyběly jim praktické nástroje. A přitom si často zapomínali nastavit vlastní hranice, aby se z té snahy úplně nevyčerpali. A právě proto jsem vytvořila kurz „Podpora dětí se speciálními potřebami a sebepéče pedagoga“.