Markétka seděla pod stolem, kolena přitisknutá k hrudi. Kuchyně byla tichá, až na občasné praskání dřeva v kamnech. Venku se stmívalo, ale v ní byla tma už několik dní. Ta tma byla strach – hustý a těžký jako deka, která ji dusila pokaždé, když si vzpomněla na to, co přijde.

Venku to začalo. Dusot, smích a řinčení řetězů. Pak rány na dveře. Honzík se rozplakal, ale Jirka ho prudce zatahal za rukáv. „Buď zticha, nebo tě vážně vezmou,“ zasyčel.

Maminka otevřela dveře a vešel mráz. A s ním čerti. Obrovští, černí, chlupatí, jejich rohy se leskly jako led. Jeden z nich měl pytel, druhý řetězy, třetí planoucí oči, které Markétku pronikaly skrz naskrz. Anděl a Mikuláš stáli kousek za nimi, ale byli tiší, jako sochy.

„Kde jsou ty děti?!“ zahřměl jeden z čertů.

Markétka cítila, jak se stůl nad ní otřásl. Zadržovala dech. Nechtěla, aby ji našli. Ale už bylo pozdě. Jeden z čertů sklonil hlavu, jeho rohy se objevily pod deskou stolu. Zasmál se. Hrubá ruka ji popadla za ruku a vytáhla ven. „Tady je jedna!“

Honzík začal křičet. Jirka taky, i když se snažil tvářit statečně. Čerti je postavili do řady, jako na vojně. Markétka se třásla.

„Tak co?“ zasyčel čert s pytlem. „Řeknete básničku, nebo jdete do pytle?“

Markétka nemohla dýchat. Slova se ztratila. Jen stála, neschopná pohybu, a dívala se na maminku, která brečela, ale nemohla nic dělat.

„Nezlobily,“ zašeptal tatínek, který stál na prahu kuchyně. Jeho hlas byl tichý, ale pevný. Udělal krok dopředu. „Byly hodné. Nechte je být.“

Čerti se zachechtali. Jeden z nich popadl tatínka za rameno a přitáhl ho k sobě. Tatínek nekladl odpor, jen stál. Díval se čertovi přímo do očí, ale jeho dech byl přerývaný. Markétka viděla, jak se mu třesou ruce.

„Tatínek zlobil!“ zahřímal čert a ostatní se smáli.

„Půjde s námi!“ zařval ten s pytlem a praštil jím o podlahu.

Tatínka popadli za paže. Maminka křičela: „Nechte ho!“ Ale čerti ji odstrčili. Táhli tatínka ke dveřím. Šel, nezvedl na ně ruku, nebránil se. Dveře se za nimi zabouchly, ale Markétka se rozběhla k oknu.

Venku byl mráz. Viděla, jak čerti táhnou tatínka přes dvůr. Řetězy, které kolem něj ovíjeli, mu krutě drtily tělo. Sníh pod jeho nohama zůstával tmavý od špíny a krve. Křičel na ně, ať nechají jeho děti být, ale oni se jen smáli.

„Vemte mě,“ zašeptala Markétka u okna. „Ne jeho. Vemte mě.“

Ale nikdo ji neslyšel. Čerti táhli tatínka dál, dokud nezmizeli ve tmě.

Bylo ticho. Jen vzlyky maminky a stíny na zdech.

Tatínka přinesli pozdě v noci. Byl zbitý, ztuhlý, s obličejem plným bolesti. Neřekl, co se stalo. Markétka věděla jen jedno: čerti se každý rok vrátí. A strach bude čekat s nimi.