Ze začátku je 90 % Sebeterapie o kladení si otázek. Introspekce, tedy přemýšlení nad námi samými a tím, co se nám děje, je opravdu důležité pro náš rozvoj a zpracovávání různých situací a témat. Ne každý je toho schopen a ne každý to dokáže dělat upřímně. Někdy je podvědomí silnější.  Této sebereflexe se nemusíme bát. Jistě. Objevíme i věci, které jsme si nechtěli dlouho přiznat, ale také nalezeneme odpovědi na to, jak tyto věci řešit. A o to nám jde.

 

Co myslím tím kladením otázek?

Často se sami sebe ptáme "Proč zrovna já?" nebo "Proč se tohle děje vždycky jen mě?". To jsou otázky spíše řečnické. Takový náš povzdech nad situací. Většinou nás ani nenapadne hledat odpověď.

Až to na vás zase přijde, zkuste se v té otázce trochu povrtat a zkuste si na ni odpovědět.

Proč právě vy?

Proč se tohle děje vždy jen vám?

Proč to tak vůbec vnímáte?

Lze nějak zajisit, aby se to nedělo?

Opakuje se to?

Může za to někdo jiný, nebo jsem za to odpovědný já?

Může mi s tím někdo jiný pomoci nebo je to jen na mě?

A skutečně je to jen na mě, nebo si o tu pomoc nedokážu říct?

Proč si o ni nedokážu říct?

 

Vidíte, že jednou otázkou jich získáte dalších 20

Na cestě za dalšími otázkami se dostáváte k dílčím odpovědím. Je to první krok k tomu, začít poznávat sám sebe. Je to váš vnitřní rozhovor se sebou samým. Úplně stejně můžeme rozebrat prakticky každou situaci a otázku, která se nám v hlavě ozve. Určitě to děláte alespoň občas. Je to přirozené. Jen si to chce začít vědomě uvědomovat.

 

Důležité poznatky si zapište

Nemusí to být celé věty. Stačí si psát jednoslovná hesla, která to vystihnou. Osobně to mám mnohem raději. Píši je černým fixem. V těch heslech totiž po sepsání vidítě další souvislosti mnohem zřetelněji, než v jednolitém textu a napadnou vás další.

 

Jste na to připraveni?

Ne každý je připraven se o sobě dozvědět, nebo si přiznat to, co nechtěl nebo to dlouho přehlížel. Může být těžké se šťourat v něčem, co léta skrýváte, potlačujete a pečlivě schováváte v zasunutém šuplíku vašeho mozku. Dělala jsem to také a dělala jsem to vědomě. Ale věděla jsem, že celou dobu jen stojím na místě. Dokud jsem se v tom nezačala šťourat, nemohla jsem se hnout z místa. Nemohla jsem žít, jak bych si zasloužila. Teď jsem schopna mluvit o těch těžkých, zasunutých tématech i otevřeně nahlas. Neříkám, že se mi ještě teď občas neklepe duše a brada, nebuší mi srdce a nepotím se u toho. Říkám, že si to umím přiznat a pracovat s tím.