Odcizení mezi rodiči pečujícími o dítě se speciálními potřebami je téma, o kterém se nemluví. A přitom je až bolestně časté. Péče o dítě s diagnózou je náročná – fyzicky, psychicky, finančně, časově. Nikdo vás na to nepřipraví. Nikdo vás nevyškolí. A přesto do toho skočíte – a milujete. A dáváte. Dáváte všechno.
Ale někde mezi diagnózami, terapiemi, nákupy, učením, vařením a přežitím se začnete sobě vzdalovat. Často pomalu a tiše. Bez výbuchu. Jen jako by mezi vámi přibývalo ticho. Únava. Nevyřčené věty. Nechuť si povídat, protože „na to není čas“.
Když jsem byla dítě, byla sobota dnem úklidu v mnoha rodinách. Vše se uklízelo, utíralo, umývalo, pralo a žehlilo. Vše muselo být jako ze škatulky, přestože se uklízelo průběžně celý týden. Pro nás jako děti to byl nutný opruz, kdy jsme museli mnohdy předpokládat, co je nutné udělat. Protože, to přece vidíme.