Začátkem roku jsme s kolegyní založili Aktivizační centrum PACKA, které dalo podporu několika desítkám rodin, které pečují o "jiné" děti v různém stupni. Fungovala jsem zde jako herní terapeut a vedoucí klubu rodičů. 

Začátkem roku jsem založila svépomocnou skupinu Háďata. Kde se mohly setkávat rodiny s "jinými" dětmi. Spolu s tím jsem založila stejnou skupinu na Facebooku. Nyní má 74 členů z řad rodičů, poradců, učitelů, asistentů nebo sociálních pracovníků. 

Po celá léta docházím na rodinné terapie, kde se zprvu pracovalo se mnou a já to přenášela na děti, později se pracovalo se mnou a dětmi dohromady a nyní jsme ve fázi kdy se pracuje s každým individuálně a k tomu máme i rodinou terapii. Od té doby se více zabývám sebeterapií a sebeorganizací.

Aby mé děti mohly dělat to, co ostatní, rozhodla jsem se pořádat akce pro děti.  Založila jsem závod Neratovické cyklohrátky kdy se závodů účastní pravidelně od 20 0 do 500 lidí. Spatně se to v tom množství počítá. Akci pořádám za pomoci dobrovolníků. Postupem času se z nás stala dobrá parta, která pořádá i jiné akce pro děti. 

Na zkrácený úvazek pracuji ve společnosti TIÚ-Plast a.s., kde akceptovaly mé "jiné" děti a maximálně mi vyšli vstříc. Má pracovní náplň nejde shrnout do jedné pozice, ale ve smlouvě mám Asistentka prodeje. V podstatě mám na starost koordinaci zahraniční logistiky, vedu tým lidí ve skladu, koordinuji komunikace kolem účetního systému s IT firmou, dělám webmastera stránek a další.

To již bylo jasné, že naše děti jsou "jiné" a musela jsem s nimi nadále zůstat doma. Začala jsem se profilovat na nízko nákladové internetové stránky pro lidi v podobné situaci jako jsem já. Postupem času se mé projekty přetavili ve více pomáhající stav. 

Opět rizikové těhotenství, ale ne natolik, abych se nemohla věnovat dětem nebo po večerech práci. 

Založení živnosti na dělání internetových stránek na zakázku a psaní článků. 

První známky toho, že mé děti jsou jiné. Smrt sestry způsobená autonehodou. Velmi náročné období jak psychicky, tak i fyzicky. 

Rizikové těhotenství s dvojčaty a jejich porod. Bylo to velmi náročné období, plné změn a překvapení v pobytech v nemocnicích a pod..  9 měsíců děsné nudy v posteli. Začala jsem se učit dělat webové stránky. Psala jsem články a žila jsem dost online. Poznala jsem a fórek úžasné lidi se kterými jsem v kontaktu do dnes. Někteří z nich mají v péči mé "jiné" děti do dnes. 

Po zkušenostech z předchozí práce a vzhledem ke své povaze jsem si našla jiné zaměstná poměrně rychle. Nastoupila jsme do realitní kanceláře RK-Markus a.s. Práce mě strašně bavila, ale po 4 měsících 

Svatba. Nemuseli jsme, ale strašně moc jsme chtěli, i když naše rodiny tím nebyly nadšené. 

Již na střední škole jsem byla na praxi v MRP- Informatics s.r.o. a před maturitou jsem dostala nabídku nastoupit do Prahy, na nově otevíranou pobočku i s mým přítelem, který tam již pracoval. Oba jsme na to kývli a já nastoupila. Byla jsem naivní, mladá a pro mou vedoucí patrně úplně neschopná. Prošla jsem si tam bossingem a po dvou letech odešla sama, po tom, co to vedení odmítalo nějak hlouběji řešit. Problém jsem neměla jen já, ale i ostatní pracovníci, takže to nebylo jen v mé hlavě. 

Vzhledem k tomu, že mi nedovolili jít na zdravotní školu, mé přijetí na konzervatoř bylo podmíněno peněžním darem škole, přestože jsem zkoušky složila a na vojenskou konzervatoř ten rok nebrali holky, jsem se rozhodovala mezi obchodní akademií a nově otevřenou SPOŠ. SPOŠ to vyhrála. Nebyl to pro mě úplně ideální obor, ale maturitu jsem složila a to mi stačilo.

Povinná základní docházka do několika základních škol. Ne nebyla jsem problémové dítě. Bydlela jsem na malé vesnici Kostelany, kde bylo možné chodit jen do 4. třídy. Poté se přestupovalo do školy ve 12 km vzdáleném městě Kroměříži. Nastoupila jsem do 5. třídy na základní školu Fr. Palackého. Na to. aby ji po konci 6. třídy zrušili a všechny nás dali na základní školu Slovan. Od školky jsem moc nezapadala a měla jsem jen úzký okruh kamarádů. Milovala jsem čtení, hru na hudební nástroje a háčkování.